Proč jsem začal hrát na basu

Jak tak člověk putuje životem, může se mu stát, že přestane vnímat, proč vlastně některé věci dělá, co ho k nim v první řadě vedlo a jestli vůbec má cenu pokračovat v tom, co dělá. Nebojte, nechci se pouštět do filozofických úvah o podstatě světa, smyslu bytí a dalších hlubokých témat. Chtěl bych se pouze vrátit na začátek svého příběhu s baskytarou. Připomenout si, co mě k tomuhle podivuhodnému nástroji vlastně vedlo. Proč jsem vůbec začal hrát a proč jsem tak trochu posedlý hraním na basu.

Moje fascinace hudbou se zrodila kolem piána a krabicí desek, která byla umístěná hned vedle. Byl to takový můj umělecký koutek. První, co jsem na piánu instiktivně objevil, byly černé klávesy. Whoa, cokoliv jste na ně zahráli, znělo skvěle! Až později mi došlo, že jsem vlastně jamoval v pentatonice (pěti-tónový postup oblíbený například v blues nebo country). Líbila se mi kombinace rebelských černých kláves a jejich rockového zvuku. Instinktivně jsem šel po svých prvních riffech, aniž bych to tušil. Nadšené piánové jam sessions jsem střídal poslechem LP desek rodičů. Byl to mix kompilací Beatles, Rolling Stones, Pink Floyd, Darinky Rolincové, Karla Gotta a prapodivných německých šlágrů. Líbilo se mi všechno. Na Beatles mě nejvíc zaujali jejich účesy a zelené jablko na obalu.

Beznadějně jsem se zamiloval do obrázku Darinky na obalu. Později Darinku nahradila Lucka Vondráčková z Marmelády (to co, to co, to co já mám ráda) a ve stejné době jsem také řádil na gauči při poslechu Roxette. Jo, hudební vkus nikdy nebyl mojí silnou stránkou. Vždy jsem byl fascinovaný živým mixem ´vysokého - vážného´ umění a totálního, levného braku. Přijde mi, že takový je i život. Ať jste sebevíc ceněný impresário nebo umělec, v momentě, kdy přijdete domů, jste prostě normální člověk a řešíte rozbitou pračku nebo co bude k večeři. Jak se říká, i císař musí na záchod. Jsme vlastně takové sofistikované opice, které si vytváří fantaskní příběhy pro únik z šedivé reality každodenního procesu. Potřebujeme zápletky, mýty a legendy, které nám poskytují amalgám na duši a pocit výjimečnosti. Já jsem jiný, mám svůj příběh a čekají na mě významné události je lepší varianta, než jsem jeden z mnoha, v kontextu vesmíru nikoho nezajímá můj malicherný osud a stejně se všichni obrátíme v prach. Vybíráme si krásnou pohádku, svět fantazie a možností, abychom zvládli každodenní střet s tíží gravitace. Hudba pro mě vždy představovala tento útěk, melodie a rytmus skladby vždy zastavily vír myšlenek a pomohly mi navrátit se ke svému srdci. Když si zahraju na basu, tak mám najednou pocit, že ´všechno bude dobrý´. Jako když přijdete po dlouhém dni domů a přivítá vás vanilková vůně čerstvě upečené bábovky.

Později, s pořízením prvního velkého basového aparátu, jsem také objevil léčivou moc spodních frekvencí. Věřte nebo nevěřte, ale basa prohnaná přes pořádný zesilovač a bedny vás vmžiku vyléčí z kocoviny, vyžene rýmu nebo uklidní kašel. Alespoň moje tělo má přesně tuhle reakci! Pořád experimentuji s tím, co všechno zvukové frekvence dokáží.

Černé klávesy na piánu a Darinka s Beatles mi v podstatě vydrželi do třinácti let, kdy se můj život dramaticky změnil po nástupu na proslulé Gymnázium Jana Palacha v Praze.

Oh yes! První den jsem přišel do třídy v plesnivých džínách s gumou místo pásku, bílým tričkem pečlivě zastrčeným do kalhot a účesem à la Michal David. Na konci prvního ročníku jsem nosil křiváka, mikinu Obituary, boty Gladiator s šestnácti dírkami, na požádání vykropil lahváče na ex a disponoval slušnou máničkou. Od Roxette jsem plynule přešel k Alkeholu, Visacímu Zámku a naprosto mě uchvátily hutné brazilské rytmy v podání Sepultury. Postupně jsem přitvrdil a začal poslouchat death a black metal.

Na extrémním metalu mě bavila ta zvrhlost. Nejdřív jsem si pořídil mikinu Cannibal Corpse a pak si teprve poslechl jejich desku. Najednou jsem potřeboval brutální riffy, vokál z pekelných hlubin a hlavně šokovat svoje spoluobčany v hromadné dopravě a poté učitele ve škole. Pořídil jsem si walkmana s oranžovými molitanovými sluchátky, která hrála víc kolem, než do uší a užíval si pohoršených pohledů při ranním dojíždění do školy. Tam jsem zase sklízel ´obdiv´ za svůj metalový výběr mikin a triček s bizardními motivy umrlců, zombíků, detailů vnitřních orgánů, hektolitrů komixové krve a nezbytného, nerozluštitelného pavoučího písma indikujícího název kapely.

Samozřejmě jsme museli založit první kapelu. Sestava byla Aleš Berný na kytaru, Milan Broum Jr. na druhou (sólovou) kytaru, bicí z modulu Yamaha a basa ... tipujete správně, zbyla na mě. Nástroj jsem zatím neměl, ale protože Milanův táta byl basákem v Olympicu, vždy se nějaký ten basový nástroj u nich doma našel. Vzpomínám si, že Milan Sr. byl velmi příjemný, podporoval nás a vždy přihodil nějakou tu radu navíc. Velmi oceňuji jeho trpělivost a důvěru v naše šílené trio.

Většina zkoušek začínala i končila takovou malou rvačkou, kdy jsme se škrtili kabelama nebo bojovali o mikrofon. Při jedné takové bitce nám spadl mohutný kovový stojan na Korg Triton, šíleně drahé klávesy, které si Milan Sr. koupil do domácího studia. Byla to velká rána, ale kupodivu se zlomila jenom jedna klávesa. Co teď? No, můžu vám s klidem říct, že vteřinové lepidlo takovéto situace neřeší. Nicméně, nějak jsme to zakamuflovali a modlili se, ať se nezahraje E4 (inkriminovaný ´zlomený´ tón na klávesách). Nikdy nezapomenu na obličej Milana Sr., když k nám přišel do pokoje, radostně spočinul okem na klávesách a jal se předvést jejich úžasné zvukové možnosti. Začal hrát velmi slibně znějící melodický postup, když najednou dorazil ke zlomené klávese. Křup! A bylo po jazzu. Milánek (jak jsme říkali Milanovi Jr.) se snažil situaci zachránit a duchapřítomně vykřikl: "Teda tati, ty máš ale páru!" Ale stopy vteřinového lepidla nás stejně prozradily.

Milan Broum v akci s baskytarou Bass Maniac. Asi právě zjistil, že mu náhle drnčí třetí pražec. Komu jsem tu basu předtím půjčil?

Po čase jsem přesvědčil tátu, že potřebuji vlastní nástroj. A kam jinam pro něho zajít než do Kotvy na Náměstí Republiky. Ano, moje první baskytara Jolana Jantar v černém laku byla zakoupena v největším obchodním domě bývalého Československa, který měl být symbolem hojnosti a bohatství socialismu.

Musím říct, že jsem byl ohromně spokojený, basa hrála nahlas a zřetelně a to, že ji sem tam upadl potenciometr mi vůbec nevadilo, protože jsem stejně nevěděl k čemu slouží. Jediné, co mě zajímalo, byla hlasitost. Čím větší, tím lepší. Naučil jsem se hrát Smoke On the Water (samozřejmě blbě a ještě k tomu jsem hrál kytarový riff a ne basovou linku) a Sunshine of Your Love (jenom úvodní riff, kdo by se trápil s celou skladbou). Ve své svaté prostotě jsem byl přesvědčený, že tyto dovednosti dostatečně pokrývají veškerou praktickou i teoretickou přípravu, kterou jsem potřeboval, takže jsem se bez obav mohl pustit do tvorby vlastních basových linek. Hodiny a hodiny jsme byli schopní řešit děsivě znějící akordické postupy a riffy v kongregaci s mojí progresívní basovou linkou, která zásadně nekopírovala ani jeden akordický tón a přirozeně hrála polyrytmický pattern. Ale pro nás tyhle podivné skladby byly světové hity. Věřili jsme naší hudbě a žili životy rockových hvězd, teda pokud rockové hvězdy chodily na gympl, kouřily cigára za rohem a kalily lahváče v parku na lavičce.

Vrcholným okamžikem naší středoškolské kapely byl koncert na zimním stadionu, kde byla taková kosa, že jsem musel hrát v rukavicích a během hraní mi praskla dvakrát nejtenčí struna G, kdy jsem napodruhé rezignoval na snahu ji vyměnit a spokojil se s tří-strunnou variantou nástroje. Nedokážu si ani náznakem představit, jak to muselo znít pro náhodné posluchače. Hráli jsme takový náš pokus o rhythm´n´blues ve stylu The Kinks nebo Cream, ale myslím, že velkým úspěchem musely být vzácné momenty, kdy nám třeba ladily kytary nebo se v base povedlo zahrát správnou notu.

Byl čas na nový nástroj. Předstíral jsem (úpřimně, ani netuším z jakého důvodu), že jsem basákem Vibrathoru při prodeji své Jolany jednomu jejich zapálenému fanouškovi. Jak jsem kupce přesvědčil, aby mi v podstatě dal dvojnásobek ceny nového nástroje? Když se mě s ruměncem ve tváři zeptal, ať zahraju nějakou jejich skladbu, tak jsem bez zaváhání vytasil C dur stupnici - zahranou zoufale pomalu s několika přehmaty. A jeho reakce? Okamžitě poznal, že se jedná o intro ke skladbě Bezhlavý kanibal (smyšlený název skladby, kterou si představuju jako perfektní druhý singl ze smyšleného alba Spolkni svoji lebku). Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Potkal jsem někoho se stejným hudebním rozhledem.

Při koupi druhé a tentokrát už pořádné baskytary, jsem nic neponechal náhodě a poprosil Milana Brouma Sr. o radu a pomoc s výběrem. Kupodivu (i přes předchozí zkušenosti s naším kreativním pokojíčkovým hlukem) souhlasil a jednoho pátečního odpoledne jsme si dali sraz na Jungmanově náměstí v Praze, před slavným domem s hudebninami. Milan se mě důvěřivě zeptal: "Tak co, Marku, jaký si představuješ nástroj. Cítíš se na pětistrunku, aktivku nebo pasivku? A co takovej Jazz Bass? Ten by se ti nelíbil?" Já byl samozřejmě na tento typ otázek dobře připravený a proto jsem se sebejistým výrazem profíka odpověděl: " Basu? Samozřejmě černou." Viděl jsem, jak Milan jenom naprázdno polkl, už se dál neptal a šli jsme rovnou na věc. Po pár hodinách pečlivého vybírání mezi třemi modely baskytar v černé barvě, které byly na krámě, jsem radostně odcházel se svým prvním seriózním nástrojem - aktivní čtyřstrunkou Ibanez Soundgear.

Vlevo Jolana Jantar Bass, vpravo Ibanez Soundgear.

Začal jsem se o hraní víc zajímat, ale pořád jsem neměl motivaci pro každodenní cvičení. Tak nějak jsem si brnkal a bavili mě zkoušky. Začal jsem hrát s kamarádem Pavlem Bublem, který měl serióznější přístup ke kytarovému umění. Učil se hrát jazzové akordy, poslouchal Scofielda a Paco De Luciu. Na bubny se k nám přidal Šváb (občanským jménem Švamberk) a začali jsme hrát náš pokus o funk s nádechem soulu a jazzu. Zkoušeli jsme u Švába ve sklepě, drtili groovy na nekonečných jam sessions a o pauzách bafali jointy pro inspiraci.

Takže pokrok, hraní s opravdovým bubeníkem a šikovným kytaristou. Měl jsem také svůj první velký aparát - zelený zázrak z Velké Británie - zesilovač a čtyř-desítkovou bednu Trace Elliot. To byl v té době fakt luxus a vůbec nechápu, jak se mi povedlo ukecat tátu, aby mi ho pořídil!

Na obrázku se tváří nevinně,

ale tenhle zelenej ďáběl vážil asi sto kilo.

Zlom v mém přístupu k baskytaře přišel v momentě, kdy se k nám přidal Martin Vondra na alt saxofon. Martin byl opravdu specifický charakter. Bylo mu sice sedmnáct, ale stylizoval se do takového hudebního Kmotra. Ke zlatému saxofonu přidal zlaté prsteny a řetězy a překvapoval nás výrazy jako kšeft (placené hraní) nebo hadice (virtuózně zahraný, rychlý, melodický motiv). Jeho oblíbeným trikem, kterým uváděl do transu obecenstvo byl takzvaný ´balónek´. Martin si vybral nějaký vysoký tón a dramatickým, chvějivým způsobem ho hrál do té doby, než obecenstvo začalo nadšeně pískat a vykřikovat. Fungovalo to jako magie. Já i Pavel jsme byli zasažení jeho charismatickou osobností. Cokoliv Martin řekl se bralo jako zákon.

A já začal pořádně cvičit na basu.

Samozřejmě, nejdřív jsem se učil slap, protože to je ta nejdůležitější technika na světě. Chtěl jsem také mít svůj ´balónek´, kterým ohromím obecenstvo. Takže jsem přelouskal Slap & Funky, basovou školu Richarda Scheuflera, kde jsem se naučil slapové patterny a figury, které byly o mnoho levelů výše, než se nacházela moje tehdejší hráčská úroveň.

Musel jsem ta cvičení hrát zpaměti a hlavně nedělat žádné variace, které by mě rozhazovaly. Jako svoje zkušební pole jsem si vybral různé hudebniny po Praze. Měl jsem pokaždé stejný scénář. Přišel jsem na prodejnu a koupil si nejdříve balíček strun (nejlevnějších kytarových, abych se zapsal jako platící zákazník a ne jako jeden z dalších zevlů, kterým jsem samozřejmě byl). Poté jsem si vybral nejdražší basu na krámě a začal na ní slapovat jedno ze cvičení ze Slap & Funky. Testoval jsem si tak případné budoucí reakce publika. Musím vám říct, moc to nefungovalo. Většinou se mi po hodině usilovného slapu (snažil jsem se také mít aparát na prodejně dostatečně nahlas, aby mě slyšeli i všichni zákazníci) dostalo nevrlého dotazu, zda si basu hodlám koupit. Jeden z prodavačů mi dokonce začal dávat rady ohledně techniky hry. Pffff! Taková drzost, já už celé tři měsíce hrál slapem, tak co mi nějakej zoufalec na prodejně má co radit. Jak se říká ´ignorance is bliss´ a já byl přesně v téhle fázi. Čím méně jsem toho uměl, tím více jsem si myslel, že jsem objevil ten svůj ´balónek´.

Trochu jsem bojoval s tátou. Nebral moje hraní na basu vážně. Sice mě podporoval finančně, ale měl vždy nějakou připomínku o ´drnkání´ nebo o tom, že se budu muset víc snažit ve škole. Potřeboval jsem mu nějak dokázat, že to myslím vážně. A co je lepší důkaz, než se dostat na konzervatoř, že? Tak bude jasné, že mám talent, že jsem hudebník a že patřím do nějaké seriózní hudební instituce. Začal jsem cvičit ještě víc a basa se stala mým denním společníkem. Nakoupil jsem si všechny možné školy na basu, drtil stupnice a trávil s nástrojem minimálně tři-čtyři hodiny denně.

Moje chyba byla, že jsem to vzal přes rozum. Chtěl jsem otci a tím i celému světu (ale nejvíc sám sobě) dokázat, že na to mám. Budu nejlepší basák v Praze, v České Republice, v Evropě. To byl můj cíl, být nejlepší. Tahle nemocná myšlenka mě na docela dlouhou dobu zasekla v přirozeném hudebním vývoji. Rostl jsem sice po technické stránce, kdy jsem hrál rychleji a složitěji, ale několik let mi trvalo se uvolnit, změnit přístup a prostě jenom hrát.

Hudba vám dá všechno, pokud ji milujete, nasloucháte a cítíte její pulz. Všechno ostatní k vám přijde samo. Ovšem v té době to pro mě byl sport, cvičební rutina a dokazování rodině a světu, že na to mám.

V příštím díle si povíme něco o posvátnosti kšeftu, otevřeme jazzový svět a nahlédneme do tajuplného světa cirkusového ansámblu.