Krása života je ukrytá mezi řádky. Někdy na první pohled marginální situace vám navždy zůstanou v paměti a můžou dokonce určit směr vaší životní cesty, stejně jako majáky na rozbouřeném moři. Pohlazení od maminky, když je ouzko, tátova těžká ruka na vašich ramenou, náhodná srážka s fascinující osobou v tlačenici, taška s vínem od sousedů (minulý týden předělávali koupelnu), balíček s knihami od vaší učitelky filosofie, smích prodavačky z malého krámku na rohu ulice nebo vtípky se stewardy během vánočního letu domů.
Basová linka ve skladbě je na první pohled také skrytý element, který je ale nepostradatelnou životodárnou silou pohánějící harmonii, podporující melodii a pulzující v rytmu života. Basa je pořád s vámi, stejně jako milující partner. Jako něco, co plně oceníte, až když to ztratíte. Naštěstí to s basou a její úlohou v hudbě vypadá velmi nadějně, takže si nemusíme zatím dělat starosti.
Dnes si povíme její příběh.
Basa je nejmladším elementem hudby. Vyskytuje se v ní přibližne 400 let, ale prošla neuvěřitelným vývojem. Basová linka je základem (root - kořenem) každé skladby - hudební kompozice. V současné hudbě je basová linka nejenom všudypřítomná, ale je její nepostradatelnou složkou.
Tento bizardní nástroj postavený několika yorkshirskými tkalci v roce 1840 se jmenuje kontrabasový had (contrabass serpent) neboli anakonda. Vypadá jako neohrabaný kříženec trubky a již zmíněného hada, který produkuje ne zcela libozvučný, lehce hučivý zvuk. Není divu, že se moc neuchytil, ale hluboké chvějivé tóny, které se snažil reprodukovat se prosadily. A to ve velkém stylu!
Je zajímavé si uvědomit, že byly časy, kdy skladatelé netušili, že může existovat něco jako autonomní basová linka. Vše ale nabralo rychlý spád s rozvojem tonality v naší západní hudbě. Tonalita je velmi široký pojem, který zahrnuje mnoho aspektů, díky kterým je západní hudba unikátní. Na začátku jsou tóniny a akordy. Nejdůležitější notou v akordu je jeho tónika neboli základní tón (např. C v akordu C dur, atd.) Přemýšlejte o základních tónech jako gravitačním centru jednoduchých akordů. Jedná se vždy o nejspodnější notu - anglicky root neboli kořen. A když máte sekvenci akordů s jejich základními tóny, máte také novou práci - hrát basovou linku složenou právě ze základních tónů.
V 16.století se hudebníci a výrobci nástrojů snažili všemi možnými cestami rozšířit možnosti expresívního hudebního vyjádření. Melodická linka získávala hlavní roli a bylo potřeba jí co nejvíce zvýraznit, takže její party se psaly ve vyšších a vyšších tónových registrech. Díky tomu nabyla na důležitosti i spodní část hudebního spektra, protože najednou ve skladbě vznikl prostor, který bylo potřeba zaplnit. Basová linka tak dostala nečekaný stimul od Martina Luthera, ústřední postavy reformace.
Podobizna Martina Luthera (1483- 1543),
zakladatele protestantismu a basové linky
(foto kredit: wikipedia)
Luther, kromě toho, že byl teologem, vzdělancem, spisovatelem a kazatelem, byl také hudebním skladatelem. Věřil, že shromáždění jeho příznivců by měla být podpořená chvalozpěvy, které povzbuzují důvěru a entuziasmus. Za tímto účelem proto Luther vybíral jednoduché a snadno zapamatovatelné populární folkové skladby, které přetextoval v duchu luteránství, takže místo oplzlostí, pijáckých pokřiků nebo vyznání lásky obsahovala najednou svatá slova a chválu Boha. Aktivně prosazoval zpívání těchto nových chorálů v luteránských kostelech. V tomto duchu také skládal vlastní kompozice a inspiroval ostatní skladatele. Co je typické pro tyto nové luteránské chorály je jejich akcentování textu, melodie postupuje společně se slovy, slabiku po slabice. A ve spodním spektru je basová linka, která podporuje harmonický pohyb. Takto zní hymny a chvalozpěvy až do poloviny dvacátého století. Nově nalezená role basové linky také dramaticky změnila vnímání harmonie. Skladatelé získali fundamentální nástroj pro hudební kompozici, který zásadně ovlivnil aranže a zvuk veškeré hudby zkomponované od 16.století a dále.
Kolem doby, kdy akordy, tonalita a základní tóny začaly nabývat na důležitosti, začala narůstat i důležitost basové linky. V průběhu barokního období v 17. a 18.století byla basová linka často jedinou pořádně napsanou partiturou. Ačkoliv role basy během tohoto období značně stoupla, tak tady pořád nebyl nástroj, který by se zodpovědně ujal úlohy reprodukce spodních tónů. A bylo s podivem, že nástroje, které se ujímaly této role, tak zase nebyly schopné produkovat žádané basové frekvence.
Kromě jediné, ovšem zásadní výjimky…
Varhany objevily opravdový dechberoucí, dunivý, podmanivý a hutný basový tón ve svém rejstříku dávno, než se k nim přidaly další nástroje. Mimochodem, víte, že úplně první varhany vynalezly cca 300 let před Kristem Řekové a byly poháněné vodou? A také je dobré vědět, že Panova flétna (syrinx) je vlastně kapesní verzí a předchůdkyní varhan. Rovněž pochází od Řeků a budete ji znát buď od Indiánů z raných dob porevolučního Václaváku nebo z obrázků v Petiškových Starých řeckých bájích a pověstech. Ale zpátky k varhanům tak, jak je dobře známe z katedrál a kostelů.
K tomu, aby cembala, trombóny, violoncella a lidské hlasy dostaly potřebný basový základ, bylo potřeba, aby zněl minimálně o oktávu níže. Ve varhanním slangu se tak jedná o noty hrané píšťalami o rozměru 16 stop (cca 4,9 m) oproti píšťalám 8 stopým, které hrají v normálním rejstříku ostatních výše zmíněných nástrojů. Tyto majestátní píšťaly s impozantním basovým spekrem jsou ovládané pedály. Odtud pochází také termín ´pedal bass´ (pedálový bas), kdy držíte spodní basovou notu pod měnící se harmonií. Inovace basové linky tak doslova probíhala pod nohami varhaníků.
Až do druhé poloviny dvacátého století basový rozsah varhan suverénně vládl království nízkých frekvencí. A protože basové noty kostelních varhan zněly fenomenálně, tak výrobci nástrojů začali experimentovat a hledat další (snadněji přenosné) varianty. Zvětšovali a protahovali těla, zejména strunných nástrojů, za účelem hutnějšího tónu. Pořád ale naráželi na jeden podstatný technický problém - s nižšími tóny se ztrácela hlasitost a artikulace. Cílem bylo vyrobit nástroj, který bude ´dvojitý v basech´ tzn. znít o oktávu níže než dosavadní nástroje. Koncept double bass se tak zrodil dlouho předtím, než vznikl samotný nástroj tohoto jména a který známe pod českým pojmenováním kontrabas. Nástroj s jeho typickými tvary a zvukem vznikl přibližně kolem roku 1800. Například pro Beethovena se jednalo o novinku a trvalo mu poměrně značnou dobu, než začal ve svých hudebních dílech psát samostatné kontrabasové partitury.
O století později, když se na ulicích začal objevovat jazz (s kořeny v pochodové a vojenské hudbě), se role basových linek ujala basová tuba, která ale hrála i velkou roli v posilování basového pásma symfonických orchestrů. Její impozantní zvuk lze slyšet v dílech Richarda Strausse (zejména v úvodní části Also sprach Zarathustra, proslavené celosvětově díky filmu 2001: Vesmírná Odyssea Stanleyho Kubricka z roku1968), Dmitri Šostakoviče, Igora Stravinského nebo Gustava Mahlera.
Pro opravdového fanouška basových frekvencí je
každý nástroj basa. Internet je vděčným zdrojem
nesčetných basových meme - vtipů o basistech
a jejich nástrojích.
Pojďme se nyní podívat na úžasné možnosti a sílu basové linky ve skladbě.
Jedním z nejčastěji používaných aranžérských triků je opačný pohyb (contrary motion), tzn. basová linka je vedena v opačném gardu oproti melodii. Melodie stoupá vzhůru a basa jde dolů. Efektivnost protichůdného pohybu spočívá v oddělení frekvenčních pásem (větší vzdálenost mezi basy a vyšším středním pásmem melodické linky). Používá se snad ve všech hudebních stylech a skladbách, protože vytváří dynamiku a pohyb důležitý pro dramatičnost a vývoj skladby.
Tato slavná basová linka stojí na něčem, čeho se štítí všichni studenti hudebních nástrojů - stupnice. V tomto konkrétním případě se jedná o C dur stupnici hranou sestupně od základního tónu. Pulzující čtvrťová sekvence se také nazývá walking neboli kráčející bas. Stupnice hrají ohromnou roli na poli kreativních basových linek a dokáží vytvářet svébytné melodické struktury, které jsou esenciální částí dané skladby. Poslechněte si například J.S.Bach - Air On The G-String, Jackson 5 - I Want You Back nebo Led Zeppelin - Immigrant Song.
Ale durová stupnice není vše a pokud se chcete dostat do šťavnatějších teritorií, tak máte k dispozici chromatickou stupnici. Přirozeně, díky více tónům (celkem 12) máte více možností a hlavně temnější atmosféru. Basové linky využívající chromatické průchody jsou například ve slavných skladbách Led Zeppelin - Dazed and Confused, Herbie Hancock - Chameleon, Stevie Wonder - I Wish nebo Jaco Pastorius - Come On, Come Over.
Další skvělou technikou pro obohacení basových linek je inverze. Trochu hudební teorie - pokud zahrajete akord C dur, tak máte kromě tóniky C k dispozici i noty E (tercie) a G (kvinta). Možná si myslíte, že nahrazení tóniky kvintou, tercií nebo septimou nebude mít nějaký dramatický efekt, ale opak je pravdou. Díky inverzím stejného akordu dochází k iluzi harmonické změny a pocitu, že se skladba pořád mění. To samozřejmě lahodí našemu uchu i touze po neustálé změně a vývoji. Názorný příklad této techniky jsem si vyzkoušel ve variantách basové linky ve skladbě Future Funk Squad - B1g Bang [Backwards In Time Remix], kde je harmonickým základem pouze jeden akord - Fm.
Až do této doby jsme se bavili o base jako věrném služebníkovi harmonie a melodie, ale co basa jako sólový nástroj?
Věrte nebo nevěřte, ale první basové ´sólo´ naleznete už ve valčíku. Poslechněte si Johanna Strausse II. alias Fatboy Slima roku 1870. Melodické fráze v jeho skladbách jsou často spojovány drobnými pasážemi hranými basovými nástroji v orchestru. Nejedná se zrovna o dech beroucí basová sóla, ale jejich role byla významná - díky těmto basovým přechodům mohlo dojít ke změně tóniny ve skladbě a tanečníci mohli přehodit postup v tanečních krocích. Na konci devatenáctého století se podobné basové přemostění bohatě využívalo v americké pochodové hudbě (John Philip Sousa). Stejně tak i v tubových a kontrabasových mini-sólech v raných podobách jazzu. A odtud byl už jenom krůček k basovým sólům a riffům tak, jak je známe v dnešní hudbě.
Riff je výrazné téma, většinou na začátku skladby, které je snadno zapamatovatelné a určující pro náladu a pulz skladby. Jazzoví kontrabasisté posunuli hranice role basové linky, jejíž role nabyla na nepostradatelnosti. V 60.letech 20.století, v éře Funk Brothers, žebříčkům hitparád vévodily hity Motown Records. A mistr basových linek byl tehdy James Jamerson. Jeho typické chromatické linky byly velmi bohatě zdobené s mnoha průchozími tóny a výrazným synkopickým frázováním. Doprovodná basová linka v Jamerson stylu byla natolik výraznou složkou skladby, že se jí dostalo i prominentního zdůraznění ve zvukovém mixu, kdy byla hlasitější než bubny. Pojďme se podívat a poslechnout si, jak zní typická Motown basová linka ve skladbě Ain´t No Mountain High Enough.
Od roku 1950 s nástupem elektrické baskytary a zesilovačů se role basy dramaticky zvýšila. Od šedesátých let minulého století elektrické klávesy střídají varhany na trůnu nejspodnějších basových frekvencí. Robert Moog vynalezl v roce 1968 první syntezátor, na který byla nahraná deska Wendy Carlos - Switched-On Bach, která způsobila senzaci. O něco později, v roce 1971 přišel na trh miniMoog, tyranosaurus basových frekvencí v kompaktním formátu, který přinesl revoluci ve zvuku populární hudby. Díky jeho enormně hlubokým a dynamickým sub basovým zvukům získala basa další rozměr - dostala sex appeal! Ohromné zvukové systémy v klubech dokázaly díky spodním frekvencím doslova rozhýbat těla návštěvníků a taneční hudba povznesla basovou linku na absolutní vrchol - skladby nejenom, že obsahovaly basovou linku, ona se často stala samotnou skladbou, jako v případě I Feel Love - Donna Summer.
A s příchodem počítačů a kvantizace not se otevřely nekonečné možnosti tvorby i těch nejšílenějších basových linek. V elektronické hudbě tak basa hraje důležitější roli než melodie nebo harmonie. Docela obdivuhodný skok pro něco, co kdysi nemělo ani název, nástroj či postavení v hudbě. Nyní má dokonce i vlastní žánry, které stojí pouze na basové lince a rytmu - drum´n´bass, dubstep nebo mnoho odnoží a variací hip hopové hudby.
Basové linky a basové frekvence dominují současné hudbě. Už si nedokážeme představit moderní popovou nebo hip hopovou produkci bez dechberoucího, reproduktory trhajícího, subbasového groovu. Zvuk, který vás rozhýbe - doslova pohne s vaším tělem, pokud je hraný přes náležitý PA systém (reproduktory). Také baskytara jako nástroj prošla neuvěřitelnou evolucí od svých prvních komerčních modelů Precision a Jazz Bass v padesátých a šedesátých let, až po neskutečnou produktovou nabídku modelů roku 2020, kdy máte na výběr mnoha strunné varianty, sofistikovanou elektroniku, exotické dřevo a komponenty, futuristický design, vějířovité či true temperament pražce a kosmické materiály pro výrobu hardwaru.
Mnozí baskytaristé předefinovali roli baskytary jako sólový nástroj. Fascinují svojí technickou dovedností, mají ohromné fanouškovské základny na sociálních sítích nebo dokonce jezdí světová turné. Díky technické vyspělosti lze produkovat profesionální nahrávky v komfortu obývacího pokoje či dokonce ložnice a baskytaristé tak mohli svůj nástroj pozvednout na nepostradatelnou a mnohdy vedoucí složku nových druhů hudby.
Staré známé rčení, že ´basa tvrdí muziku´ by se nyní bez nadsázky dalo změnit na výstižnější ´bez basy není muziky´.
Příběh nástroje, který když se píše, tak se země chvěje...
Literatura a zdroje: The Story of Music - Howard Goodall, Vintage 2013, Oxford History of Western Music - Richard Taruskin, Oxford University Press 2003, Victor Wooten - Groove Workshop, Hudson Music 2008, Wikipedia, YouTube
コメント